Červen 2010

1. kapitola Vlčího srdce

27. června 2010 v 17:18 | Fantastyana |  Vlčí srdce
Má nová knížka se jmenuje Vlčí srdce, uveřejním zde zatím kousek 1. kapitoly, podle toho, jak se vám bude líbit, se rozhodnu jsetli tu přidám pokračování. Ale nyní dost žvástů...

1
Úvod
Drobné, avšak neodbytné kapičky deště neochvějně bubnovaly do oken hostince, u jehož dveří právě zastavili dva neznámí cizinci. Rozhodně nevypadali jako zdejší vesničané, podle postavy jedna dívka a muž. Byli již promáčení, ale přesto se drželi hrdě a vznešeně. Hlavně dívka v jejích pohybech byla jakási přirozená elegance. Mladý muž zaklepal, ale neozvala se žádná odezva.
"Pustíte nás konečně dovnitř?!" snažil se překřičet vítr, který mu bral slova od úst.
Za pár vteřin se konečně těžké dveře otevřely se strašlivým skřípěním a za nimi se objevila obtloustlá hlava s pleší a malýma prasečíma očkama, která si ty dva zvědavě prohlížela. Chlapík nakonec neochotně otevřel, nicméně si ty dva neznámé pořád zvědavě prohlížel.
" Tak pojďte dál," vyzval je nevrle chlap a pustil je dovnitř. Cizinci vešli do zakouřeného zpola osvětleného výčepu. Na stěnách se hromadila snad staletá špína, takže nešla rozpoznat původní barva. Svíčky rozmístěné na dřevěných stolech jen chabě osvěcovaly celou místnost, to jim však zcela vyhovovalo, i tak si vybrali vzdálený stůl v nejtmavším koutu místnosti. Teprve až si sedli, si shodili z hlavy promočené kapuce.
"Půjdu pro něco k pití," oznámil dívce její společník a odešel k pultu. Ona zatím jen tak ledabyle přejela pohledem lokál, když tu její pohled sklouznul na jednoho muže, který ji na první pohled zaujal. Seděl u stolu docela sám a na sobě měl černou košili s několika rozepnutými knoflíčky, takže vynikala vypracovaná hruď. U černých kožených kalhot byl připnutý skvostný meč, ale ten dívku nezajímal, učarovaly jí jeho oči v pohledném snědém obličeji orámovaném slámově zbarvenými dlouhými vlasy. Ty oči vypadaly, jakoby patřily nějakému vlkovi; žlutohnědé, hluboké a neskonale smutné, jakmile si dívka uvědomila, že se upírají na ni, kvapně uhnula pohledem
"Tady máš, Kajamo," položil před ní dřevěný pohár bílého vína mladý muž.
"Díky, Torne," pousmála se Kajama. Torn měl po pás dlouhé sněhobílé šaty svázané do ohonu a chápavé modré oči v ostře řezaném obličeji, které snad viděly člověku přímo do duše.
Minulé léto oslavil teprve své dvaadvacáté narozeniny.
"Je ti něco?" podíval se na ni tázavě.
"Ne,"odpověděla, ačkoliv to neznělo moc přesvědčivě.
"Jen si tu připadám uvězněná," zalhala a nepověděla pravý důvod jejího znepokojení, a to ty vlčí oči. Přejela prsty po poháru, třebaže se nenapila. Zkoušela nevnímat nepříjemný pohled těch vlčích očí.
"Jak vlastně máme poznat ty královy lidi, přidělené nám na ochranu?" řekla a stále upírala zrak na dno poháru.
"No, to kdybych věděl," pokrčil bezradně rameny. "Snad nás sami osloví."
Mezi tím se ještě víc rozpršelo a nejspíš se schylovalo k bouři. Vzduch v hospodě ještě více zhoustl a dusno, které zde panovalo, bylo velmi únavné smíšené s výkřiky opilců a prozpěvováním opilců. Kajama jim věnovala jen krátký povznesený pohled
"Nechtěla by si k nám slečna přisednout?" přiklopýtal k nim nějaký opilec obrovitý jako hora. "Určitě máš žízeň, zlato."
"Ne, to teda nemám," odsekla znechuceně dívka a tím věc považovala za uzavřenou, ne tak opilec.
"Hele, víš vůbec, kdo já jsem?" zablábolil jazykem ztěžklým alkoholem.
"NE, ani nás to nezajímá!" řekl výhružně Torn. To však chlapa rozlítilo natolik, že chytil Kajamu hrubě za rameno. Dívka ale seděla bez hnutí dál.
"Nedělej problémy Horsene!" okřikl hrubiána mladík s vlčíma očima. Horsen uposlechl a pustil Kajamu, nejspíše si všimnul jeho meče.

Omluva

27. června 2010 v 17:13 | Fantastyana
Vím, že sem tady nebyla už pár měsíců, ale 1) jsem byla nemocná; 2) jsem byla na olympiádě z přírodopisu a 3) jsem naprosto propadla hraní Metinu 2, o to víc se však budu snažit psát více článků, abych dohnala strátu. Uveřejním zde i příběh, který teď zrovna píšu.